Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Narodila jsem se v rolnické rodině roku 1937. Na jaře 1944 jsem začala chodit do školy. Byla jsem velmi ostýchavá a tichá. Ve třetí třídě jsem přistoupila k prvnímu sv. přijímání. Brala jsem to velmi vážně. Od prvního sv. přijímání jsem chodila téměř denně na mši svatou. Cítila jsem však, že mi ubývají milosti, když jsem v kostele nebyla pozorná nebo když jsem se méně modlila. Ve 13 letech jsem byla často napadána spolužáky, říkali mi "pobožná".

V roce 1951 mi zemřela babička. Nastali pro mě těžké časy. V duši jsem začala pociťovat úzkost. Moje utrpení se začalo zvětšovat. Můj vztah k Bohu zůstal, ale moje duchovní cítění se zatemňovalo. Cítila jsem se prázdná. Tyto těžkosti se stále zvětšovaly. Zvětšovaly se i bolesti. Moje myšlení nepřinášelo žádné světlo a nemohla jsem svoje myšlení zastavit. Všechno bylo hluché.

Jednoho dne, když jsem měla 15 roků, řekla jsem své matce: "Maminko, mám pocit, jako by mi někdo svázal moje myšlenky". Moje úzkost se zvětšovala a mně se zdálo, že nejsem ve své ložnici sama. Proto mi otec vyměnil pokoj a já jsem se přestěhovala k matce. I když jsem byla u matky, pociťovala jsem strach a úzkost, takže jsem nemohla ani mluvit. Úzkost a bolesti stále pokračovaly, takže jedna hodina se mi zdála věčností. Měla jsem takový pocit, že Bůh si přeje, abych toto utrpení vzala na sebe pro záchranu duší. Pokusila jsem se souhlasit. Avšak v noci, když jsem přijala toto rozhodnutí, stalo se něco zcela neobvyklého, co mě odradilo, abych toto utrpení vzala na sebe pro spásu duší. Později jsem se znovu pokoušela podrobit se, modlila jsem se, ale nebe na mě seslalo spánek. Přála jsem si, aby se mi opět vrátilo zdraví, ale marně, aspoň na dlouhý čas.

Z počátku jsem trpěla velkou nespavostí, později jsem poznala, že mi nepomůže nic kromě modlitby. Nakonec jsem se odhodlala jít k lékaři. Ten u mě zjistil zánět ledvin a žlučníku, který působí na celý nervový systém. Předepsal mi léky, ale mně bylo čím dál tím hůře, a proto mě lékař dal převézt do nemocnice. Z nemocnice jsem se vrátila, protože jsem musela pomáhat v domácnosti. Na základě příkazu jednoho lékaře, který si myslel, že příčinou bolestí jsou zuby, dala jsem si vytrhat všechny svoje pěkné zuby, a nakonec ani to mi nepomohlo, spíše jsem trpěla ještě víc.“

Boží prozřetelnost jí poslala do cesty chudého, ale upřímného muže. Vdala se za něj v roce 1962 navzdory odporu rodinných příslušníků. Měla 4 děti. Vzhledem k trvající slabosti a vyčerpanosti byla lékaři poslána na kliniku a nakonec na velmi známou kliniku jako nevyléčitelný případ. Obstřiky, elektrické šoky a jiné procedury jí způsobily jen další utrpení. Až v roce 1972 nastalo malé zlepšení. Píše o tom: „Bylo náhodou zjištěno, že trpím nedostatkem fosforu. Dostala jsem nějaké pilulky a můj stav se opravdu zlepšil. Do jaké míry mi pomohl fosfor a do jaké míry šlo o přispění Boží, nevím.

Nemůžu spát v pravém slova smyslu, spánek nahrazuji jakýmsi uvolněním a podřimováním. Stavy úzkosti byly řidší. Mohla jsem se dokonce i smát a uklízet byt. Muž byl šťastný, ale největší radost jsem pociťovala sama, protože jsem mohla mít opět děti u sebe. Děkovala jsem Bohu.

Cítila jsem, že toho utrpení se mi dostalo jako Boží milosti a opakovala jsem si, že Bůh ví, proč ho na mě poslal. Roku 1974 nastal velký obrat. Moje sestra mě dovedla k jednomu dobrému muži, který už mnohým pomohl. Potřásl mi rukou a řekl: "Myslím, že jste posedlá." Potom mě přivedl ke knězi, který byl velmi skeptický, ale nakonec přistoupil k exorcismu. Zjistil, že všechny známky nasvědčují posedlosti.“

Vyhánění ďábla je velmi namáhavé a vyžaduje dlouhé modlitby. Démoni, ať už lidští nebo andělští, se musí hlásit, aby se jejich vyhánění mohlo uskutečnit, a často se také vracejí. K vykonávání exorcismu je třeba si žádat souhlas biskupa, který potom za něj přejímá zodpovědnost.

8. prosince 1975 dostalo 5 exorcistů povolení na velký exorcismus. Potom následoval menší exorcismus v kruhu 3 kněží. Náš exorcismus byl vykonán 23. dubna 1977 za přítomnosti preláta Jiřího Siegmunda z Fuldy. Další následovaly 10., 11. a 18. července 1977 za přítomnosti a pod vedením P. Arnolda Renze, SDS a dalších kněží, i vydavatele této knihy.

Posedlá v době vydání této knihy nebyla ještě vysvobozena, protože její poslání nebylo ještě dokončeno. Její rodiče nám řekli další podrobnosti z jejího života. Navzdory velkému utrpení jejich dcery neměli do roku 1974 ponětí o vzniku utrpení. Všechno zkoušeli, aby se uzdravila zásahem lékařů, avšak marně. Nezbývalo nic jiného než nastoupit cestu modlitby. Co je u rodičů pozoruhodné, odmítali každý pokus o zázračné uzdravení.

Početné doklady, magnetofonové pásky a fotografie uskutečňované během exorcismu jako i početné listy, jsou Církvi k dispozici a mohou sloužit jako podklady na prozkoumání celé věci. Každému je jasné, že v této knize není možné uvádět jména vysvobozených a nešťastných, aby jejich rodinám nebyla připomínána jejich bolest, zvlášť tehdy, když jde o přátele.

Bohoslužeb se nemohla zúčastnit od roku 1973, protože při jednotlivých částech mše sv., zvlášť při požehnání, se démoni zuřivě hlásili. Podle možnosti ji jednou v týdnu navštěvoval kněz, který ji přinášel i Svátost Oltářní. Doporučuji proto každému čtenářovi těchto řádků, aby se pomodlil za tuto obětovanou duši.

Vydavatel

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA